Prvními osídlenci území dnešní Vísky byli Slované – Lužičtí Srbové. Odhaduje se, že tomu mohlo být v VIII.či IX. století. Přilákala je řeka Smědá. Z toho vyplývá, že se živili rybolovem, později lovem zvěře. Německé osídlení přišlo až po několik století později, ale v takové míře, že Slované byli v naprosté menšině. Víska (Dörfel) je poprvé připomínána v roce 1396. Patřila k závidovskému panství v Horní Lužici. Jednalo se o malou osadu, asi několik domků, což se nezměnilo ani v budoucnu, nikdy neměla kostel ani faru. V roce 1454 ji sice vlastnili Biberštejnové, avšak nepatřila k jejich frýdlantskému panství. Náležela pod správu hraběte z Rybarzowicz. Mimochodem, Jan z Biberštejnů Slovany na Frýdlantsku zcela zlikvidoval, všem poddaným zakázal užívání vlastního jazyka. Nařídil např. že každé slovanské novorozeně musí být zapsáno do matriky s dodatkem „dobré německé národnosti“. Důsledek tohoto záznamu se dostavil až v době plnoletosti Slovana. Nyní byl považován za občana německé národnosti s nutností řídit se právem magdeburským, tj. podrobit se i robotním povinnostem. Až do této doby nebyli Slované povinováni robotou ve prospěch vrchnosti.

Na konci 14.st. došlo ke zlomu, k velkému osídlování. Z území Lužice přicházely skupiny osídlenců, jimž se pro počáteční léta dostávalo půdy, výsad a výhod. Každá skupina byla vedena vybraným občanem, lokátorem. Ten potom řídil zakládání osady na určené půdě.

S rozmachem osídlení ve 14. a 15.století se Frýdlant postupně stával významnou silniční křižovatkou. Jedna ze silnic vedla z Žitavy na Hirschfelde, Seitendorf (Zatonie), Vísku až do Frýdlantu. I přes určitou okliku byla používána, asi především při nepříznivém stavu vody v Smědé. Technická úroveň tehdejších komunikací byla přirozeně velmi nízká a péče o ně nesoustavná. Šířka silnice musela být minimálně pět metrů

Dobrá silniční síť měla i své stinné stránky. Napomáhala husitům. V letech 1420 až 1433 pomalu každý rok napadali Frýdlantsko. Některé nájezdy šly i přes Vísku. Mladá obec tak prošla zatěžkávací zkouškou.

Po husitských válkách Frýdlantsko postihlo jiné neštěstí – mor.“Černé smrti“ podlehlo 700 obyvatel, v roce 1494 skolil mor nedalekou osadu Ves.

I další roky byly roky válečné. Frýdlantsko „navštívily“ vojska krále Jiřího z Poděbrad, v sedmnáctém století to byla válka třicetiletá, pak tudy procházely vojska pruská a rakouská.

Války s Pruskem zhoršily hospodářskou situaci, začaly se objevovat selské bouře. R.1775 se poddaní z Frýdlantska, tedy i z Vísky zúčastnili vzpoury, kdy táhli na frýdlantský zámek. Vrchnost spolu s vojskem povstání zlikvidovala..

Nad síly frýdlantských pánů bylo hospodaření na veškeré půdě jí patřící. Není divu, vždyť se jednalo o Frýdlantsko, Liberecko a Závidovsko. Proto velkou část svého majetku dávali v léno nižší šlechtě. Avšak ne všichni leníci byli gramotní. Byli nuceni se zúčastnit školení, kde bylo projednáváno 116 paragrafů. Mimo jiné se jednalo o plnění robotních povinností, o manželské nevěře, o krádeži, o udržování čistoty komínů, o nemanželských dětech, o udělování trestů atd. Předposlední paragraf zněl: „Muž, který se nechá svou ženou bít, musí do roka a dne svůj statek prodat a ten pak bude osazen mužem schopným svou ženu zvládnout“.

Po napoleonských válkách, které zasáhly i Frýdlantsko (např. 16.srpna 1813 došlo v 1 km vzdálených Kunraticích ke střetnutí rakouských a francouzských oddílů), nastala čtyři mírová desetiletí, která vytvořila předpoklady k zapuštění průmyslu, a to díky staletým tradicím především textilnímu.

Zemědělská půda nebyla schopná dát narůstajícímu počtu obyvatel dostatek obživy. Naštěstí se tu dařilo lnu a to byl základ pro pláteníky. Časem se ti zdejší vypracovali k výrobě kvalitního plátna i sukna. Stavy klapaly ve všech obcích. V první polovině 19.století přišla doba rodících se továren. V roce 1887 postavil ve Vísce vídeňský podnikatel Hermann Pollack mechanickou tkalcovnu vyrábějící kartoun. Napomohla k tomu i řeka Smědá - levný zdroj pohonu továrních kol a  výroby elektřiny,ale i také těžba uhlí přímo ve Vísce. V době největšího rozmachu zde pracovalo 210 lidí. Pro nedostatek surovin byla výroba v letech 1916-17 zastavena. V roce 1918 se 50 dělníků podílelo na výrobě látel pro stavy a papírové látky. Druhou továrnou byla tkalcovna a barvírna Carl Engemann, vyrábějící sýpkoviny. Zařízení strojírny Kolb. a spol. závodu SEKOV, který ještě v roce 1946 vystavoval měřiče na výstavě Budujeme osvobozené kraje, bylo v r.1948 převezeno do firmy PAL České Budějovice a samotná továrna v letech 1949-50 zbourána.

Ruku v ruce s rozvojem průmyslu ve Vísce šla těžba uhlí – lignitu v dolech ve Vísce a nedaleké Poustce. Započala kolem roku 1860. Uhelné sloje byly při povrchu, brzy tu pracovalo 40, jindy až 50 havířů. O devět let později už to bylo 140 dělníků. Konjunktura však netrvala dlouho, těžba začala klesat, až byla roku 1907 pro nerentabilitu zcela zastavena. Jen v době 1.sv.války zdejší občané těžili bez oprávnění, při rčení: „Lepší špatné uhlí, než žádné“.

Pozadu nezůstala výstavba železnice. 13.července 1873 se začalo stavět na trati Liberec – Frýdlant – Závidov – Zhořelec, vedoucí i přes Vísku, za necelé dva roky (1.7.1875) projel po kolejích první vlak.

Ve Vísce stával také vodní mlýn, který fungoval na vodní pohon až do roku 1922, kdy zdejší mlynář přenechal vodní právo městu Frýdlantu. V letech 1910-1925 byla vedle mlýna postavena malá vodní elektrárna a mlýn byl elektrifikován. Po válce mlýn už nemlel, část jeho zařízení byla převezena do mlýna v Předáncích (3 km). V roce 1958 byl objekt polorozbořeného mlýna armádou zlikvidován.

Asi 400m jihovýchodně od Vísky byla vybudována na řece Smědá v r.1922 přehrada, jejíž voda poháněla turbínu zmíněné elektrárny (slouží dodnes), která vyráběla elektrický proud nejen pro Vísku, ale také pro část sousedních Minkovic.

Víska byla připojena k Čechám teprve po úpravě česko-saských hranic v roce 1848. Patřila k Višňové, v roce 1880 se na základě rostoucího počtu obyvatel osamostatnila (v r.1869 zde žilo 344 lidí) a stala se katastrální obcí. Nejvíce obyvatel měla Víska v 30. letech minulého století, i přes hospodářskou krizi po 1.sv.válce. Při sčítání obyvatel r.1921 měla obec 92 domů a 373 obyvatel. Není divu, že se zde uživily 3 hospody a cukrárna s pekárnou.

V obci působil učitel od r.1800, učilo se v jednotlivých domech, vlastní škola byla postavena v roce 1845.

Čechům na Frýdlantsku se za Rakousko-Uherska žilo obtížně a jen těžko odolávali nacionálnímu tlaku. Bylo to dáno jejich menším počtem i sociálním postavením. Převládali mezi nimi drobní řemeslníci, obchodníci a státní zaměstnanci. Vyhlášení samostatného československého státu proto uvítali s velkým ulehčením a nadějí, že se jejich národní život zlepší a pomine tlak na to, aby se hlásili k německé národnosti (smíšená manželství) a děti posílali do německých škol. Zůstalo u naděje. Jaký byl poměr Čechů vůči Němcům, a jaké bylo politické zaměření obyvatelstva ve Vísce nejlépe ukazují výsledky sčítání obyvatel a obecních voleb. V r. 1921 zde žilo 8 Čechů a 344 Němců. V roce 1923 ve Vísce hlasovalo pro německé sociální demokraty (DSAP) 76 voličů, pro německé zemědělce – agrárníky (BdL) 67 voličů a 61 hlasů získali němečtí a čeští komunisté (KSČ). V roce 1927 získali agrárníci (BdL) 68 hlasů, němečtí živnostníci (DGP) 61 hlasů, němečtí demokraté (DSPA) 52 hlasů a komunisté 43 hlasů. V r. 1931 získali agrárníci 64 hlasů, komunisté 60 hlasů, živnostníci (DGP) 55 hlasů a němečtí soc.demokraté 54 hlasů. Nástupem henleinovců na scénu se radikálně změnilo politické spektrum. Sudetoněmecká strana – henleinovci (SdP) získala v obecních volbách ve Vísce r.1938 197 hlasů a KSČ pouhých 42 hlasů. Ostatní německé demokratické strany už ani kandidátky nepostavily.

Přestože za druhé světové války přímé boje na Frýdlantsku nebyly, jednalo se spíše o ojedinělé konflikty,  bombardování Frýdlantu ruskými letadly se uskutečnilo. Došlo ale i k dalším leteckým neštěstím. Např. na jaře 1945 se nad Vískou zřítil americký letoun. Dopadl za železniční tratí – nedaleko minkovického nádraží.. Všichni čtyři členové posádky stačili vyskočit, jednomu se však neotevřel padák. Byl pochován na hřbitově ve Višňové, odkud byly jeho ostatky v r.1946 exhumovány a převezeny do USA. Zbylí tři letci byli zajati a po skončení války se vrátili do Ameriky. Vrak letadla Němci demontovali a odvezli železnicí.

Ve Vísce se dochovalo množství patrových domů chlévního typu. Regionálně náleží k hornolužické lidové architektuře, většina z nich pochází z přelomu 18. a 19. století. Mají zděná přízemí a jednoduchá hrázděná patra. Jsou památkově chráněny a díky péči místních obyvatel patří ke skvostům tehdejší architektury.

Použity materiály autorů:

Rudolf Anděl
Zdeněk Brunclík
Stanislav Biman
Jan Pešta
Josef Sýkora
Roman Karpaš